macska.net 16.10.2018  

Úvod
Fotografie
V. J. Propp
 

I I )  M E T 0 D A  A   M A T E R I Á L

...byl jsem nevývratně přesvědčen, že typ, povstávající z metamorfóz, prochází všemi organickými bytostmi a že ho lze na jakémsi středním stupni pozorovat ve všech částech.

GOETHE

 

Pokusíme se především formulovat svůj úkol.

Jak bylo řečeno v předmluvě, věnujeme tuto práci kouzelným pohádkám. Existence kouzelných pohádek jako zvláštní třídy se předpokládá jako nezbytná pracovní hypotéza. Pod názvem "kouzelné" pohádky se zatím rozumějí pohádky uvedené Aarnem pod čísly 300-749. Je to vymezení umělé, později však budeme mít příležitost uvést vymezení daleko přesnější, založené na závěrech z naší práce. Máme v úmyslu provést srovnání těchto pohádek podle syžetů. Za účelem srovnání vyčleňujeme s použitím zvláštních pracovních postupů (viz níže) součásti kouzelných pohádek a poté srovnáváme pohádky podle těchto součástí. Výsledkem je morfologie, tj. popis pohádky podle jejích součástí a podle vztahů součástí k sobě navzájem a k celku.

Jakými metodami můžeme dojít k přesnému popisu pohádky?

Porovnejme následující případy:

  1. Car dává odvážnému mládenci orla. Orel odnáší mládence do jiné říše. (171)
  2. Stařec dává Sučenkovi koně. Kůň odnáší Sučenka do jiné říše. (132)
  3. Čaroděj dává Ivanovi loďku. Loďka odnáší Ivana do jiné říše. (138)
  4. Carova dcera dává Ivanovi prsten. Pomocníci z prstenu odnášejí Ivana do jiné říše. (156) atd.

V uvedených případech jsou veličiny stálé a proměnlivé. Mění se pojmenování (a s nimi i atributy) jednajících osob, nemění se jejich činnosti neboli funkce. Z toho vyplývá, že pohádka často připisuje stejné činnosti různým postavám. To nám umožňuje zkoumat pohádku podle funkcí jednajících osob.

Bude zapotřebí určit, v jaké míře jsou tyto funkce skutečně opakovatelnými, stálými veličinami pohádky. Všechny ostatní otázky budou záviset na řešení otázky prvé: kolik zná pohádka funkcí?

Zkoumání ukáže, že opakovatelnost funkcí je překvapující. Baba Jaga, Mrazík, medvěd, lesní muž i kobylí hlava podrobují zkoušce a odměňují nevlastní dceru. Při dalším zkoumání zjišťujeme, že pohádkové postavy, ať jsou jakkoli rozmanité, často dělají jedno a totéž. Způsob realizace funkcí se může měnit: představuje variabilní veličinu. Mrazík jedná jinak než baba Jaga. Funkce jako taková je však veličina stálá. Pro studium pohádky je důležitá otázka co dělají pohádkové postavy; otázka kdo to dělá a jak to dělá je záležitostí pobočného výzkumu.

Funkce jednajících osob jsou oněmi součástmi, jimiž mohou být nahrazeny Veselovského "motivy" nebo Bédierovy "prvky". Poznamenejme, že opakovatelnost funkcí při rozmanitosti jejich vykonavatelů už dávno zaznamenali historici náboženství v mýtech a věrách,24 v dějinách pohádky však zůstala nepovšimnuta. Podobně jako vlastnosti a funkce bohů přecházejí z jednoho na druhého a dokonce se nakonec přenášejí na křesťanské svaté, přecházejí z jedné postavy na druhou také funkce postav pohádkových. Předběžně můžeme říci, že funkcí je velice málo a postav velice mnoho. Tím se vysvětluje dvojí vlastnost pohádky: její překvapivá mnohotvárnost, její pestrost a barvitost a na druhé straně její neméně překvapivá jednotvárnost a opakovatelnost.

Funkce jednajících osob jsou tedy základními částmi pohádky, a vydělit musíme především je.

Abychom mohli funkce vyčlenit, musíme je definovat. Toto vymezení musí vycházet ze dvou hledisek. Za prvé nesmí být tato definice nikdy spojována s postavou svého vykonavatele. Vymezení je nejčastěji reprezentováno podstatným jménem vyjadřujícím jednání (zákaz, vyptávání se, útěk aj.). Za druhé, jednání nelze vymezit bez zřetele k jeho situování v průběhu vyprávění. Z toho vyplývá, že je nutno počítat s tím významem, který má daná funkce v průběhu děje.

Tak když se Ivan žení s carovou dcerou, je to něco zcela jiného než sňatek otce s vdovou, která má dvě dcery. Podobně dostává-li v jednom případě hrdina od svého otec sto rublů a kupuje si za ně moudrou kočku a v jiném případě hrdina dostává peníze za hrdinský čin, čímž pohádka končí, pak tu máme bez ohledu na stejné jednání (předání peněz) morfologicky různé prvky. Stejné činy mohou mít tedy různý význam a naopak. Pod pojmem funkce rozumíme akci jednající osoby, vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.

Tato pozorování můžeme stručně formulovat takto:

  1. Stálými, stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob, nezávisle na tom, kdo a jak je plní. Tyto funkce tvoří základní součásti pohádky.
  2. Počet funkcí, které jsou kouzelné pohádce vlastní, je omezený.
    Po vyčlenění funkcí vyvstává jiná otázka: v jakém seskupení a v jaké posloupnosti vystupují tyto funkce? Nejprve o posloupnosti. Existuje názor, že tato posloupnost je náhodná. Veselovskij říká: "Výběr a rozvržení úkolů a setkání (příklady motivů) předpokládá už jistou svobodu." Ještě ostřeji vyjádřil tuto myšlenku Šklovskij: "Je zcela nepochopitelné, proč se při přejímání musí zachovávat náhodná posloupnost motivů (podtrhl Šklovskij). Ve výpovědích svědků se právě posloupnost událostí nejvíce ze všeho komolí." Tento odkaz na svědecké výpovědi není právě šťastný. Jestliže se svědci pletou v posloupnosti, jejich výpověď je zmatená; posloupnost událostí však má své zákony, a podobné zákony má jak umělecké vyprávění, tak organické útvary. Loupež nemůže přijít na řadu dřív, než jsou vypáčeny dveře. Co se týče pohádky, má své zcela zvláštní, specifické zákonitosti. Posloupnost prvků, jak uvidíme níže, je přísně totožná. Svoboda posloupností je omezena velice úzkými hranicemi, které můžeme přesně stanovit. Docházíme tak ke třetí základní tezi naší práce, kterou budeme dále rozvíjet a prokazovat:
  3. Posloupnost funkcí je vždycky totožná.
    Co se týče seskupování, je především třeba říci, že zdaleka ne všechny pohádky obsahují všechny funkce. To však nic nemění na zákonu totožné posloupnosti. Nepřítomnost některých funkcí nemění rozvržení ostatních. U tohoto jevu se ještě zastavíme; zatím se budeme zabývat seskupováním ve vlastním slova smyslu. Samo položení otázky navozuje následující předpoklad: jestliže jsou funkce jednou vyčleněny, bude možné vysledovat, v kterých pohádkách jsou dány identické funkce. Pohádky s identickými funkcemi můžeme pokládat za příslušné k jednomu typu. Na tomto základě může být posléze sestaven rejstřík typů, který není založen na neurčitých a rozplývavých syžetových příznacích, nýbrž na přesných příznacích strukturních. Skutečně, ukáže se, že je to možné. Budeme-li však dále srovnávat strukturníî typy mezi sebou, dospějeme ke zcela nečekanému jevu: funkce nemohou být rozloženy podle stěžejních os (steržeň), které by se navzájem vylučovaly. Tento jev v celé své konkrétnosti před námi vyvstane v následující a v poslední kapitole. Zatím ho můžeme vysvětlit takto: označíme-li funkci, s níž se vždy setkáváme na prvním místě, písmenem A, a funkci, která (je-li přítomna) po A vždycky následuje, písmenem B, pak všecky funkce, které se v pohádce vyskytují, se řadí do jediného příběhu, ani jedna nevypadne z řady, ani jedna nevylučuje druhou a není s ní v rozporu. Takový závěr naprosto nebylo možno očekávat předem. Dalo se samozřejmě čekat, že tam, kde je přítomna funkce A, nemohou být přítomny jisté funkce, které patří do jiných vyprávění. Dalo se očekávat, že obdržíme několik stěžejních os, my však pro všechny kouzelné pohádky obdržíme jedinou stěžejní osu. Všechny náleží k jedinému typu, a kombinace, o kterých jsme hovořili výše, jsou podtypy. Na první pohled vypadá tento závěr podivně, ba dokonce poněkud divoce, ale může být ověřen tím nejpřesnějším způsobem. Příslušnost k jedinému typu je velice složitý problém, u kterého se ještě budeme muset zastavit. Tento jev vyvolá celou řadu otázek.
    Tak se dostáváme ke čtvrté základní tezi naší práce:
  4. Všechny kouzelné pohádky co do své stavby náleží k jednomu typu.

Přistupujeme k důkazům a rovněž k detailnímu rozvíjení těchto tezí. Zde je třeba mít na paměti, že studium pohádky se musí provádět - a v této práci se také provádí - přísně deduktivně, tj. od materiálu k závěrům. Výklad však může být uspořádán opačně, protože čtenáři se jeho postup bude sledovat snadněji, když mu obecné základy budou známy předem.

Než však přejdeme k vlastnímu rozpracování tezí, musíme se rozhodnout, na jakém materiálu je budeme provádět. Na první pohled by se mohlo zdát, že je nutné použít všeho existujícího materiálu. Ve skutečnosti to není zapotřebí. Protože zkoumáme pohádky podle funkcí jednajících osob, můžeme uvádění nového materiálu přerušit v okamžiku, kdy bude zřejmé, že nové pohádky už nepřinášejí žádné nové funkce. Badatel musí samozřejmě projít rozsáhlý kontrolní materiál. Začlenit všechen tento materiál do rozboru však není nezbytné. Shledali jsme, že 100 pohádek představuje materiál více než dostačující. Když morfolog zjistí, že žádné nové funkce už nelze objevit, může udělat tečku; další bádání půjde už jinými směry (sestavení rejstříků, úplná systemizace, historické studium). Jestliže však materiál může být omezen co do kvantity, neznamená to, že si ho badatel může vybrat podle vlastního uvážení. Výběr musí být řízen vnějšími činiteli. Bereme si Afanasjevův sborník, začínáme od č. 50 (podle Afanasjeva je to první kouzelná pohádka ve sborníku) a pokračujeme až do č. 151.25

Takové omezení materiálu nepochybně vyvolá mnoho námitek. Teoreticky je však oprávněné. Abychom toto oprávnění mohli prokázat podrobněji, bylo by třeba položit otázku stupně opakovatelnosti pohádkových jevů. Je-li opakovatelnost veliká, lze použít omezeného materiálu. Je-li malá, není to možné. Opakovatelnost základních součástí pohádky, jak uvádíme níže, předčí všechna očekávání. Je tedy teoreticky přípustné omezit se na nerozsáhlý materiál. Prakticky je toto omezení oprávněno tím, že zahrnutí velkého množství materiálu by neúměrně zvětšilo rozsah práce. Nejde o množství materiálu, nýbrž o kvalitu jeho zpracování. Náš pracovní materiál zahrnuje tedy stovku pohádek. Ostatní pohádky představují kontrolní materiál, velice zajímavý pro badatele, nikoli však pro širší okruh čtenářů.

24 W. Wundt, Völkerpsychologie 2, odd. 1 - Mythus und Religion; J. V. Negelein, Germanische Mythologie; Negelein zavádí zdařilý termín "Depossedierte Gottheiten".
25 V nových vydáních to odpovídá č. 93-268, protože zde každá varianta dostává nové číslo, zatímco v původním vydání Afanasjevově se čísly označují jen jednotlivé syžety a varianty jsou rozlišeny abecedními indexy. V tomto překladu používáme číslování pohádek podle nových vydání Afanasjeva a řídíme se přitom 2. vydáním Proppovy práce. (Pozn. překl.)