macska.net 16.10.2018  

Úvod
Fotografie
V. J. Propp
 

V. J. Propp - Morfologie kouzelné pohádky

I)  K   H I S T O R I I   P R O B L É M U

Dějiny vědy získávají vždy z místa, kde právě stojíme, docela vznešené vzezření; oceňujeme snad své předchůdce a do jisté míry jsme jim vděčni za to, čím se o nás zasloužili. (...) Nikdo je nepovažuje lehce za mučedníky, jež nepřekonatelný pud zavedl do nebezpečných, sotva překonatelných situací; a přece v předcích, kteří položili základ naší existence, bylo často, ba obvykle více serióznosti, než mezi (...) potomky, kteří tohoto dědictví užívají.

GOETHE

 

Vědecká literatura o pohádce není právě bohatá. Kromě toho, že vychází málo prací, bibliografické přehledy poskytují následující obraz: nejvíce ze všeho se vydávají texty; dost velké množství prací je věnováno dílčím otázkám; obecné práce o pohádce zcela chybějí. Pokud se nějaké objeví, pak jsou to práce příručkového, nikoli badatelského zaměření. Ale vždyť právě obecné otázky vyvolávají nejvíce zájmu a odpovědi na ně jsou cílem vědy. Prof. M. Speranskij charakterizuje současnou situaci takto: "Vědecký národopis se nezastavuje u dosažených závěrů a pokračuje ve svém pátrání, neboť nashromážděný materiál stále ještě pokládá za nedostačující pro zobecnění. A tak se věda znovu obrací ke sběru materiálu a k jeho zpracování v zájmu budoucích generací; ale jaká to budou zobecnění a kdy budeme s to je udělat, to není známo."1

V čem spočívá příčina této nemohoucnosti, této slepé uličky, v níž se ocitlo vědecké bádání o pohádce?

Speranskij ji spatřuje v nedostatku materiálu. Od doby, kdy napsal citované řádky, uplynulo deset let. Za ta léta byla dokončena základní třísvazková práce Bolteho a Polívky Poznámky k pohádkám bratří Grimmů.2 Ke každé pohádce tohoto souboru jsou zde připojeny varianty z celého světa. Poslední svazek uzavírá bibliografie, kde jsou uvedeny prameny, tj. všechny autorům známé sbírky pohádek a jiný materiál, který obsahuje pohádky. Tento výčet obsahuje kolem 1 200 titulů. Je pravda, že mezi prameny jsou uvedeny i náhodné a drobné soubory materiálu, ale jsou tu i veliké sbírky jako Tisíc a jedna noc nebo Afanasjevův sborník se svými 400 texty. Ale to není ještě všechno. Ohromné množství pohádkového materiálu dosud nebylo vůbec vydáno, zčásti dokonce ani popsáno. Uchovává se v archivech různých institucí i soukromníků. Odborníkům jsou některé z těchto sbírek dostupné. Komise pro pohádku při Zeměpisné společnosti ve svém Přehledu prací za rok 1926 registruje 531 pohádek, které jsou k dispozici jejím členům. Předchozí přehled uvádí přibližně trojnásobný počet. Materiál Bolteho a Polívky může být díky tomu v jednotlivých případech rozšířen.3 Je-li však tomu tak, jaké množství pohádek máme vůbec k dispozici? A dále: kolik je takových badatelů, kteří by obsáhli alespoň tu část materiálu, která byla vydána tiskem?

Za takových okolností není na místě říkat, že "stále ještě není sebráno dost materiálu".

Problém tedy není v množství materiálu. Problém je v něčem jiném: v metodách jeho studia.

V době, kdy fyzikálně-matematické vědy mají k dispozici důsledně propracovanou klasifikaci, jednotnou terminologii schválenou speciálními kongresy, metodiku zdokonalovanou od generace ke generaci, v našem oboru nic takového není. Pestrost a malebná rozmanitost pohádkového materiálu vede k tomu, že přesnosti v kladení otázek i jejich zodpovídání dosahujeme jen velmi nesnadno.

Podívejme se nyní, jak vypadalo bádání v oblasti pohádky a s jakými obtížemi musí zápasit. Naše studie si neklade za cíl podat souvislý výklad dějin výzkumu pohádky. V krátké úvodní kapitole to ani není možné, a také to není zvlášť nutné, protože o těchto dějinách se už nejednou psalo.4 Chceme pouze kriticky osvětlit pokusy o řešení několika základ- ních problémů bádání o pohádce a přitom čtenáře uvést do této problematiky.

Sotva lze pochybovat o tom, že okolní jevy a objekty můžeme zkoumat buď z hlediska jejich skladby a výstavby, nebo z hlediska procesů a proměn, kterým podléhají, nebo konečně z hlediska jejich původu. Je také bez důkazů zřejmé, že o původu jakéhokoli jevu lze mluvit až poté, kdy byl tento jev popsán.

Studium pohádky bylo však až dosud převážně genetické, většinou bez pokusů o předběžný systematický popis. O historickém studiu pohádek nebudeme prozatím hovořit, budeme věnovat pozornost pouze jejich popisu; mluvit o genetice bez speciálního řešení problémů popisu, jak se to obvykle dělá, je totiž zcela zbytečné. Je zřejmé, že dříve než osvětlíme otázku, odkud pohádka pochází, musíme dát odpověď na otázku, co vlastně pohádka jest.

Protože pohádka je mimořádně rozmanitá a nemůže být tudíž probádána v celém svém rozsahu naráz, musíme materiál rozdělit na části, tj. provést jeho klasifikaci. Správná klasifikace je jedním z prvních stupňů vědeckého popisu. Na správnosti klasifikace závisí i správné zaměření dalšího zkoumání. Ale klasifikace, ač je základem každého bádání, sama už musí být výsledkem předběžného opracování materiálu. Nicméně se často setkáváme s pravým opakem: většina badatelů klasifikací začíná, takže ji vnáší do materiálu zvnějšku, místo aby ji vyvodila ze samé jeho podstaty. Jak uvidíme dále, při klasifikaci se nadto ještě často porušují nejjednodušší pravidla členění. To je jedna z příčin oné slepé uličky, o které psal Speranskij.

Zastavme se u několika příkladů. Pohádky se nejčastěji dělí na pohádky s nadpřirozeným obsahem (s čudesnym soderžanijem), pohádky ze života (bytovyje) a pohádky o zvířatech.5 Na první pohled se to zdá správné. Mimoděk se však vynořuje otázka: což pohádky o zvířatech neobsahují někdy ve značné míře prvky nadpřirozené? A naopak, nehrají v pohádkách s nadpřirozeným obsahem velmi závažnou úlohu právě zvířata? Dá se tedy takový příznak považovat za náležitě přesný? Afanasjev např. zahrnuje pohádku o rybáři a rybce mezi pohádky o zvířatech. Je to správné? A není-li, z jakého důvodu? V dalším výkladu uvidíme, že pohádka velice snadno připisuje stejné jednání lidem, věcem i zvířatům. To platí zejména pro tzv. kouzelné (volšebnyje) pohádky, setkáváme se s tím však v pohádkách vůbec. V tom ohledu je jedním z nejznámějších příkladů pohádka o dělení úrody ("pro mne, Míšo, vršky, a pro tebe kořínky"). V Rusku je ošizenou stranou medvěd, na Západě čert. Začlenění západní varianty tedy pohádku rázem vyřadí z okruhu pohádek o zvířatech. Kam tedy bude patřit? Zřejmě to není pohádka ze života, protože kde se ve skutečném životě úroda dělí tímto způsobem? Ale není to ani pohádka s nadpřirozeným obsahem. V uvedené klasifikaci pro ni prostě není místo.

A přece budeme zastávat názor, že uvedená klasifikace je ve svém základě správná. Badatelé se tu řídili instinktem a jejich slova neodpovídají tomu, co ve skutečnosti pociťovali. Sotva se někdo pomýlí tak, že by zařadil pohádku o ptáku Ohniváku a šedém vlku k pohádkám o zvířatech. Je nám také dokonale jasné, že Afanasjev se u pohádky o zlaté rybce zmýlil. Ne však proto, že v pohádkách vystupují nebo nevystupují zvířata, nýbrž proto, že kouzelné pohádky se vyznačují zcela osobitou výstavbou, kterou okamžitě vycítíme a která určuje jejich zařazení, ačkoli si toho nejsme vědomi. Každý badatel, který tvrdí, že klasifikuje podle uvedeného schématu, klasifikuje de facto jinak. Je v rozporu sám se sebou, a právě proto postupuje správně. Jestli však je tomu tak, že jako základ členění je podvědomě přijata výstavba pohádky, dosud neprobádaná a dokonce ani nezafixovaná, pak celou klasifikaci pohádek nutno postavit na nové základy. Je nutno ji převést na formální, strukturní příznaky. A k tomu je ovšem třeba tyto příznaky prozkoumat.

Ale to předbíháme. Načrtnutá situace zůstala nejasná až podnes. Další pokusy nepřinášejí žádné podstatné zlepšení. W. Wundt ve svém proslulém díle navrhuje následující třídění:6

  1. mytologické pohádky-bajky (mythologische Fabelmärchen)
  2. čisté kouzelné pohádky (reine Zaubermärchen)
  3. biologické pohádky a bajky (biologische Märchen und Fabeln)
  4. čisté zvířecí bajky (reine Tierfabeln)
  5. etiologické pohádky (Abstammungsmärchen, o původu)
  6. žertovné pohádky a bajky (Scherzmärchen und Scherzfabeln)
  7. mravoučné bajky (moralische Fabeln).
Tato klasifikace je mnohem bohatší než předchozí, vyvolává však rovněž námitky. "Bajka" (termín, s nímž se setkáváme v pěti oddílech ze sedmi) je kategorie formální. Odborné zkoumání bajky sotva započalo.7 Není jasné, nač tu Wundt vlastně pomýšlí. Dále, termín "žertovná" pohádka je vůbec nepřípustný, protože jedna a táž pohádka může být traktována jak heroicky, tak komicky. A konečně: jaký je rozdíl mezi I "čistou bajkou o zvířatech" a "mravoučnou bajkou"? V jakém směru nejsou "čisté zvířecí bajky" bajkami "mravoučnými" a naopak?

Probírané klasifikace se týkají dělení pohádek podle tříd. Vedle tohoto dělení máme i dělení podle syžetů.

Jestliže dělení podle tříd nedopadá právě šťastně, pak dělení podle syžetů vede už k naprostému zmatku. Nebudeme už mluvit o tom, že tak složitý a neurčitý pojem jako syžet se bud nevysvětluje, nebo si jej každý autor vysvětluje po svém. Poněkud předbíhajíce povíme prostě, že dělení kouzelných pohádek podle syžetů je v podstatě zcela nemožné. Také ono , musí být postaveno na nový základ, právě tak jako dělení podle tříd. Pohádky se vyznačují jednou vlastností: části jedné pohádky mohou být bez jakékoli změny přeneseny do pohádky jiné. Později bude tento zákon schopnosti přemístění objasněn podrobněji, zatím se omezíme na poukaz, že např. baba Jaga se může vyskytovat v nejrůznějších pohádkách, v nejrozmanitějších syžetech. Tento rys je specifickou zvláštností lidové pohádky. A zatím, aniž by se na ni bral ohled, bývá obvykle syžet vymezován takto: vybere se nějaká část pohádky (často náhodně, jen proto, že je nápadná), přidá se předložka "o" a vymezení je hotovo. Pohádka, v níž se bojuje s drakem, je pohádkou "o boji s drakem", pohádka, v níž vystupuje Koščej, je pohádkou "o Koščejovi" atd., přičemž ve výběru určujících prvků neexistuje jednotný princip. Připomeneme-li si nyní zákon přemístitelnosti, stane se zřejmým, že takto musí s logickou nutností vzniknout naprostý chaos, nebo přesněji dělení do vzájemně se křížících oddílů; a klasifikace tohoto druhu vždycky zkresluje podstatu zkoumaného materiálu. K tomu ještě přistupuje nedůslednost základního principu dělení, čímž se porušuje jedno z nejelementárnějších pravidel logiky. Taková situace přetrvává až dodnes.

Budeme ilustrovat tento stav dvěma příklady. V roce 1924 vyšla kniha o pohádce od oděského profesora Volkova.8 Volkov od prvních stránek své práce směřuje k prokázání, že fantastická (fantastičeskaja) pohádka zná 15 syžetů:

  1. o nevinně pronásledovaných,
  2. o hloupém hrdinovi,
  3. o třech bratřích,
  4. o drakobijcích,
  5. o dobývání nevěst,
  6. o moudré panně,
  7. o zakletích a začarováních,
  8. o držiteli talismanu,
  9. o držiteli kouzelných předmětů,
  10. o nevěrné ženě atd.
Volkov nevysvětluje, jak k těmto 15 syžetům došel. Prozkoumáme-li podrobněji princip dělení, zjistíme následující: první skupina je určena podle expozice (o tom, co je zde skutečně expozice, bude řeč později), druhá podle charakteru hrdiny, třetí podle počtu hrdinů, čtvrtá podle jednoho z momentů v průběhu děje atd. Jednotný princip dělení tu zcela chybí. Výsledkem je skutečně zmatek. Neexistují snad pohádky, kde tři bratři (třetí skupina) dobývají nevěsty (pátá skupina)? Netrestá snad držitel talismanu s pomocí téhož talismanu nevěrnou ženu? Uvedená klasifikace není tudíž vědeckou klasifikací v pravém slova smyslu, není to víc než jakýsi rejstřík velmi pochybné hodnoty. Může se snad taková klasifikace i jen zdaleka srovnávat s klasifikací rostlin nebo živočichů, která nebyla pořízena od oka, nýbrž vznikla na základě dlouhodobého, precizního předběžného studia materiálu?

Když jsme se dotkli klasifikace syžetů, nemůžeme pominout mlčením soupis pohádek A. Aarneho.9 Aarne je jedním ze zakladatelů tzv. finské školy. Její práce dnes představují vrchol bádání o pohádce. Není zde místo na náležité ocenění přínosu této školy.10 Poukážeme pouze na to, že v odborné literatuře existuje celá řada statí a glos o variantách jednotlivých syžetů. Takové varianty se někdy vynořují z těch nejméně očekávaných zdrojů. Postupně se jich nahromadí velice mnoho, ale systematické zpracování chybí. Právě sem je hlavně zaměřena pozornost nového směru. Představitelé této školy shromaždují a srovnávají varianty jednotlivých syžetů podle toho, jak jsou ve světě rozšířeny. Materiál se uskupuje geo-etnograficky podle známého, předem vypracovaného systému a pak se formulují závěry o základní výstavbě, rozšíření a původu syžetů. Avšak i tento postup vyvolává řadu námitek. Jak uvidíme, syžety (a zvláště syžety kouzelných pohádek) jsou velmi těsně příbuzné. Určit, kde končí jeden syžet a jeho varianty a začíná druhý, je možné jen na základě srovnávacího studia pohádkových syžetů (mežsjužetnogo izučenija skazok) a přesného fixování principu pro výběr syžetů a variant. Něco takového však neexistuje. Na vědomí se nebere ani přemístitelnost elementů. Práce této školy vycházejí z nereflektovaného předpokladu, že každý syžet je cosi organicky celistvého, že může být vyňat z řady ostatních syžetů a zkoumán samostatně.

Oddělit zcela objektivně jeden syžet od druhého a vybrat varianty však není jednoduchý úkol. Pohádkové syžety spolu tak těsně souvisí, jsou mezi sebou natolik propleteny, že dříve než se může přikročit k vyčlenění syžetů, vyžaduje tato otázka speciální předběžné studium. Bez takové přípravy je badatel ponechán svému vkusu a objektivní ohraničení syžetů je prostě nemožné.

Uvedeme příklad. Mezi variantami pohádky "Frau Holle" uvádějí Bolte a Polívka pohádku zařazenou u Afanasjeva pod č. 102,11 známou pohádku Baba Jaga. Uvádějí také řadu jiných ruských pohádek, dokonce i takových, kde je Jaga nahrazena drakem nebo myšmi. Neuvádějí však pohádku "Mrazík". Z jakého důvodu? Vždyť se v ní také objevuje vyhnání nevlastní dcery a její návrat s dary, poslání vlastní dcery a její trest. A co více, Mrazík i Frau Holle jsou personifikací zimy, v německé pohádce však máme personifikaci ženského rodu a v ruské rodu mužského. "Mrazík" však, zřejmě na základě své umělecké výraznosti, byl subjektivně fixován jako zvláštní pohádkový typ, určitý pohádkový syžet, který může mít své vlastní varianty. Tak je názorně předvedeno, že nejsou plně objektivní kritéria pro oddělení jednoho syžetu od druhého. Kde jeden badatel vidí nový syžet, bude druhý vidět variantu a naopak. Uvedli jsme příklad velice jednoduchý, ale jak narůstá materiál, narůstají i obtíže.

Ať tak či onak, metody této školy nicméně vyžadovaly soupis syžetů. Tohoto úkolu se podjal Aarne.

Jeho soupisu se užívá v mezinárodním měřítku a pro studium pohádky byl velice užitečný: díky Aarneho soupisu bylo možno označit pohádky formalizovanými značkami (šifrovka). Aarne dal syžetům název typy a každý typ číselně označil. Krátké konvencionalizované označení pohádek (v daném případě odkazem k číslu rejstříku) je velmi praktické. Konkrétně Komise pro pohádku by bez tohoto soupisu nemohla popsat svůj materiál, neboť převyprávění 530 pohádek by vyžadovalo mnoho místa, a aby se člověk seznámil s materiálem, musel by tato převyprávění všechna přečíst. Ted stačí podívat se pouze na číslo a vše je jasné na první pohled.

Vedle těchto předností má však soupis i řadu podstatných nedostatků: jakožto klasifikace není prost stejných chyb, jaké dělá i Volkov. Základní skupiny jsou:

  1. pohádky o zvířatech
  2. vlastní pohádky
  3. anekdoty.
Snadno rozeznáme dřívější postupy v nové podobě. (Působí poněkud podivně, že pohádky o zvířatech nejsou považovány za vlastní pohádky.) Dále se nabízí otázka: máme natolik přesně prostudován pojem anekdoty, abychom s ním mohli s úplným klidem operovat (srv. bajky u Wundta)? Nebudeme se touto klasifikací12 podrobně zabývat a zastavíme se jen u kouzelných pohádek, které autor vyčleňuje jako podtřídu (podrazrjad). Poznamenejme mimochodem, že zavedení podtříd patří k Aarneho zásluhám, protože s dělením na rody, druhy a odrůdy (rody, vidy, raznovidnosti) se před ním nepracovalo. Kouzelné pohádky zahrnují podle Aarneho následující kategorie: l. kouzelný odpůrce, 2. kouzelný manžel (manželka), 3. kouzelný úkol, 4. kouzelný pomocník, 5. kouzelný předmět, 6. kouzelná síla nebo dovednost, 7. ostatní kouzelné motivy. Proti této klasifikaci mohou být téměř doslovně opakovány námitky vznesené proti klasifikaci Volkovově. Co dělat např. s pohádkami, kde se kouzelný úkol řeší pomocí kouzelného pomocníka, což bývá zvláště časté, nebo s pohádkami, v nichž kouzelná manželka je zároveň kouzelným pomocníkem?

Pravda, Aarne se nesnaží vypracovat skutečnou vědeckou klasifikaci: jeho rejstřík je důležitý jako praktická příručka a jako takový má velký význam. Aarneho rejstřík je však nebezpečný z jiného důvodu. Vzbuzuje nesprávné představy o podstatě věci. Přesné dělení na typy de facto neexistuje, velmi často je to jen fikce. A i když nějaké typy jsou, pak neexistují v té rovině, kde je vidí Aarne, nýbrž v rovině strukturních vlastností navzájem se shodujících pohádek, jak o tom bude řeč později. Vzájemná blízkost syžetů a nemožnost objektivně je vymezit vede k tomu, že při zařazení textu k některému z typů často není jasné, jaké číslo mu připsat. Určovaný text a zvolený typ si často odpovídají jen velmi přibližně. Ze 125 pohádek uvedených ve sbírce A. I. Nikiforova patří 25 pohádek (tj. 20 %) k určitému typu pouze přibližně a podmíněně, což je vyznačeno závorkami.13 A když různí badatelé budou zařazovat touž pohádku k různým typům, co z toho může vzejít? A na druhé straně, poněvadž typy jsou vymezeny podle přítomnosti těch či oněch nápadných momentů, a nikoli na základě výstavby pohádky, přičemž jedna pohádka může obsahovat několik takových momentů, dojde někdy k tomu, že jednu pohádku je nutno vztáhnout k několika typům zároveň (až k pěti číselným označením pro jednu pohádku), což ovšem vůbec neznamená, že by se daný text skládal z pěti pohádek. Tento způsob určování je v podstatě tříděním podle jednotlivých součástí pohádek. U určité skupiny pohádek Aarne dokonce porušuje své zásady a náhle zcela nečekaně a dost nedůsledně opouští dělení podle syžetů a přechází k dělení podle motivů. Tímto způsobem klasifikuje jednu ze svých podtříd, skupinu, kterou nazývá "o hloupém čertovi". Tato nedůslednost je však jen novým dokladem instinktivního hledání správné cesty. V dalším výkladu se pokusíme dokázat, že zkoumání podle malých součástí, tvořících celek pohádky, je správný postup.

Vidíme tedy, že s klasifikací pohádek je to dosti špatné. A přece klasifikace je jedním z prvních a velice důležitých stupňů vědeckého bádání. Vzpomeňme jen, jaký význam měla pro botaniku Linného první vědecká klasifikace. Náš obor se stále ještě nalézá v "předlinnéovském" stadiu.14

Nyní přecházíme ke druhé velice důležité oblasti bádání o pohádce: k jejímu popisu podle podstaty. Můžeme tu pozorovat následující obraz: badatelé zabývající se popisem velmi často nechávají stranou klasifikaci (Veselovskij). A na druhé straně ti, kdo se věnují klasifikaci, málokdy pohádku podrobně popisují, a zkoumají jen některé její stránky (Wundt). Pokud se některý badatel zabývá tím i oním, pak klasifikace nenásleduje po popisu, nýbrž popis se provádí v rámci předem přijaté klasifikace.

Veselovskij o popisu pohádky mnoho nemluvil, ale to, co řekl, má veliký význam. Veselovskij pojímá syžet jako komplex motivů. Motiv,se může začleňovat do různých syžetů.15 ("Série motivů je syžet. Motiv přerůstá v syžet." "Syžety procházejí variacemi: do syžetů pronikají jisté motivy, nebo se syžety navzájem kombinují." "Syžetem rozumím téma, v němž se rozpřádají různé situace-motivy.") Pro Veselovského je motiv něčím prvotním, syžet druhotným. Syžet je pro Veselovského již tvůrčím, jednotícím aktem. Odtud pro nás vyplývá nutnost provádět výzkum ne tak podle syžetů, jako především podle motivů.

Kdyby si věda o pohádce lépe osvojila odkaz Veselovského, shrnutý ve slovech "oddělit otázku motivů od otázky syžetů" (podtrhl Veselovskij), zlikvidovalo by se mnoho nejasností.16

Veselovského učení o motivech a syžetech přináší však pouze obecný princip. Jeho konkrétní vysvětlení termínu motiv je už v současné době nepoužitelné. Motiv je podle Veselovského nedělitelnou jednotkou vyprávění ("Motivem rozumím nejjednodušší jednotku vyprávění." "Příznačnou vlastností motivu je jeho obrazná, jednočlenná schematičnost; takové jsou i dále nerozložitelné prvky nižší mytologie a pohádky."). Motivy, které uvádí jako příklady, jsou však dále rozložitelné. Je-li motiv něčím logicky celistvým, pak každá věta pohádky představuje motiv. (Otec má tři syny - motiv. Nevlastní dcera odchází z domu - motiv. Ivan bojuje s drakem - motiv, atd.) Vůbec by to nebylo tak špatné, kdyby se motivy skutečně nerozkládaly. Umožnilo by to sestavit rejstřík motivů. Vezměme si však motiv "drak unáší carskou dceru" (to není Veselovského příklad). Tento motiv se dělí na čtyři prvky, z nichž každý se může nezávisle obměňovat. Draka může nahradit Koščej, vítr, sokol, čert nebo černokněžník; místo únosu může dojít k vampýrství nebo k jiným činům, jimiž se v pohádce dosahuje zmizení; dceru případně zastoupí sestra, nevěsta, manželka nebo matka; a carova úloha se dá svěřit také carskému synu, rolníku anebo popovi. A tak v neshodě s Veselovským musíme prohlásit, že motiv není ani jednočlenný, ani nerozložitelný. Poslední rozložitelná jednotka jako taková není logickým celkem. Souhlasíme s Veselovským, že část je pro popis prvotnější než celek (podle Veselovského je motiv i svým původem prvotnější než syžet), ale posléze se s problémem vyčlenění nějakých prvotních elementů budeme muset vyrovnat jinak, než jak to dělá Veselovskij.

Co se nepodařilo Veselovskému, nedařilo se ani jiným badatelům. Jako k příkladu metodicky velmi cenného postupu můžeme poukázat k metodám Bédierovým.17 Hodnota Bédierových postupů záleží v tom, že jako první rozpoznal, že v pohádce existuje jakýsi vztah mezi veličinami stálými a veličinami proměnnými. Pokouší se to vyjádřit schematicky. Stálé, podstatné veličiny nazývá prvky a označuje je řeckým písmenem omega. Ostatní, proměnné veličiny označuje písmeny latinky. Schéma jedné pohádky je pak w + a + b + c, schéma jiné pohádky je pak w + a + b + c + n, další w + m + 1 + n atd. V základě správná myšlenka však ztroskotává na tom, že onu omegu nelze přesně zachytit. Co jsou vlastně Bédierovy prvky a jak je lze vyčlenit, to zůstává nevysvětleno.18

Otázky popisu pohádky se vůbec zkoumaly málo, spíše se pohádka brala jako něco hotového, daného. Teprve v naší době je nezbytnost přesného popisu uznávána stále šíře, ačkoli o formách pohádky se mluví velice dávno. A vskutku, v době, kdy jsou už popsány nerosty, rostliny i živočichové (a popsány i rozčleněny právě podle své stavby), v době kdy byla popsána řada literárních žánrů (bajka, óda, drama atd.), zkoumá se pohádka stále ještě bez takového popisu. K jakým absurdnostem dochází někdy genetický výzkum pohádky, pokud nevěnuje pozornost jejím formám, ukázal Šklovskij.19 Jako příklad uvádí známou pohádku o odměřování půdy kůží. Hrdinovi pohádky je dovoleno zabrat si tolik půdy, kolik je možno obsáhnout volskou kůží. Rozřeže kůži na řemeny a obsáhne půdy mnohem víc, než očekávala oklamaná strana. V. E Miller a jiní se tu snažili najít stopy právního aktu. Šklovskij píše: "Oklamaná strana - a ve všech variantách pohádky jde o oklamání - neprotestovala prý proti zcizení půdy proto, že půda se měřila tímto způsobem všeobecně. Výsledkem je nesmysl. Existoval-li v době předpokládaného pohádkového děje zvyk měřit půdu 'kolik obsáhne řemen', a byl-li znám jak prodávající, tak kupující straně, pak tu není žádný klam, ale ani žádný syžet, protože prodávající sám dobře věděl, do čeho se pouští." Převod vyprávění na historickou skutečnost bez přihlédnutí k jeho specifice tak vede k mylným závěrům, ať byli badatelé sebevíce erudovaní.

Veselovského a Bédierovy postupy patří více méně vzdálené minulosti. Ačkoli tito učenci pracovali hlavně v oboru dějin folkloru, jejich postupy formálního zkoumání představují nový, v podstatě správný, ale nikým nerozpracovaný a nepoužitý přínos. Názor, že je nezbytné zkoumat formy pohádky, nevyvolává dnes žádné námitky.20

V tomto směru však současnost někdy přehání. Výše připomenutá kniha R. M. Volkova uvádí následující postup popisu. Pohádky se především rozčlení na motivy. Za motivy se považují jak vlastnosti hrdinů (dva švagři chytří, třetí hlupák), tak i jejich počet (tři bratři), jednání hrdinů (přání otce, aby po jeho smrti stála u hrobu stráž, kterýžto odkaz splní pouze hlupáček), předměty (chaloupka na kuřích nožkách, talismany) atd. Každému takovému motivu odpovídá u Volkova konvenční značka - písmeno a číslice, nebo písmeno a dvě číslice. Vynořuje se otázka: kdybychom byli důslední a označili tímto způsobem doslova vše, co je v pohádce obsaženo, kolik by se pak napočítalo motivů? Volkov uvádí kolem 250 označení (přesný soupis chybí). Je zřejmé, že mnohé se nechává stranou, že Volkov prováděl výběr, není však jasné, jakým způsobem. Když byl takto vyčlenil motivy, Volkov pak přepisuje pohádky tak, že mechanicky převádí motivy na značky a srovnává schémata. Shodné pohádky vykazují pochopitelně shodná schémata. Transkripce zabírají celou knihu. Jediný "závěr", který se dá udělat z takových transkripcí, je ten, že shodné pohádky jsou si navzájem podobné, což k ničemu nezavazuje, ale také k ničemu nepřivádí.21

Vidíme, jaké povahy jsou problémy, jimiž se zabývá věda. Málo zkušený čtenář se může ptát, zda se věda nezabývá odtažitostmi, které jsou v podstatě zbytečné. Není lhostejné, zda se motivy dají nebo nedají rozčlenit, jakým způsobem se mají vydělit základní prvky, jak se má pohádka klasifikovat, má-li se zkoumat podle motivů nebo podle syžetů? Bezděky by si člověk přál, aby se kladly nějaké konkrétnější, hmatatelnější otázky, bližší každému, kdo má prostě pohádky rád. Takový požadavek se však zakládá na omylu. Uveďme analogický případ. Dá se hovořit o životě jazyka, aniž bychom něco věděli o slovních druzích, tj. o jistých skupinách slov, uspořádaných podle zákonů jejich obměňování? Živý jazyk je konkrétní jev, gramatika jeho abstrahovaný substrát. Takové substráty spočívají v základech mnoha životních jevů, a právě sem je upřena pozornost vědy. Bez zkoumání těchto abstraktních základů nelze vysvětlit ani jediný konkrétní jev.

Věda se neomezuje na otázky, jichž jsme se zde dotkli. Mluvili jsme pouze o těch problémech, které se vztahují k morfologii. Zejména jsme se nedotkli rozsáhlé oblasti historických výzkumů, Ty mohou být na první pohled zajímavější než bádání morfologická, a na tomto poli se také mnoho udělalo. Ale nejobecnější otázka, totiž odkud se pohádka bere, není v úplnosti vyřešena, ačkoli í zde nepochybně existují zákony vzniku a vývoje pohádky, které ještě čekají na své rozpracování. Tím více se zato udělalo v jednotlivých dílčích otázkách. Vypočítávat zde jména badatelů a tituly prací by nemělo smysl.22 Budeme však trvat na tom, že dokud neexistuje správná morfologie, nemůže existovat ani správné bádání historické. Neumíme-li rozložit pohádku na její části, nedokážeme ani provádět správná srovnání. A neumíme-li srovnávat, jak mohou být osvětleny např. indo-egyptské vztahy nebo vztahy řecké bajky k bajce indické atd.? Nedokážeme-li srovnat jednu pohádku s druhou, jak potom máme zkoumat sepětí pohádky s náboženstvím nebo vztah pohádky k mýtům? Tak jako všechny řeky ústí do moře, všechny otázky bádání o pohádce musí konec konců v souhrnu vést k řešení otázky nejdůležitější, na niž dosud neznáme odpověď, otázky shodnosti pohádek na celé zeměkouli. Jak si vysvětlit shodu pohádek o žabce královně v Rusku, Německu, Francii, Indii, u amerických rudokožců a na Novém Zélandě, přičemž styky těchto národů nemohou být historicky prokázány? Tuto shodu nelze vysvětlit, pokud o jejím charakteru máme nesprávné představy. Historik neobeznámený s morfologickými otázkami nerozezná shodu tam, kde ve skutečnosti je, ponechá nepovšimnuty shody, které jsou pro něho důležité, a naopak zaznamená shodu tam, kde odborník na morfologii může prokázat, že srovnávané jevy jsou zcela heteronomní.

Vidíme tedy, že na zkoumání forem mnoho závisí. Nebudeme se odříkat hrubé analytické práce, vyžadující velké trpělivosti a komplikované navíc tím, že se provádí z hlediska abstraktně formálních otázek. Hrubá, "nezajímavá" práce tohoto druhu je přípravou zobecňujících, "zajímavých" konstrukcí.23

1 M. Speranskij, Russkaja ustnaja slovesnosť, Moskva 1917, str. 400.
2 J. Bolte, G. Polivka, Anmerkungen zu den Kinder - und Hausmärchen der Brüder Grimm 1-3, Leipzig 1913-18.
3 Využíváme příležitosti k poukazu, že podobného rozšíření lze dosáhnout pouze při pravidelné mezinárodní výměně materiálu. Ačkoli Sovětský svaz patří mezi země na pohádky nejbohatší (velice důležité jsou pohádky neruských národů, kde se kříží mongolské, indické a evropské vlivy), nemáme dosud centrum, jež by poskytovalo potřebné informace. Ústav dějin umění archivně zpracovává materiál sebraný svými členy. Jeho přeměna na všesvazový archiv by měla mezinárodní význam.
4 Viz Savčenko, Russkaja narodnaja skazka, Kijev 1913.
5 Návrh Vsevoloda F. Millera. Tato klasifikace je v podstatě totožná s klasifikací mytologické školy (mytické, o zvířatech, ze života).
6 W. Wundt, Völkerpsychologie 2, Leipzig 1960, 1, str. 346.
7 Viz Lidija Vindt, Bajka kak literaturnyj žanr, Poetika 3, Leningrad 1927.
8 R. M. Volkov, Skazka. Rozyskanija po sjužetosloženiju narodnoj skazki 1, Skazka velikorusskaja, ukrainskaja, belorusskaja, Odessa 1924.
9 A. Aarne, Verzeichnis der Märchentypen, Folklore Fellows Communications, č. 3, Helsinki 1911. Rejstřík byl často překládán a nově vydáván. Ruský překlad N. P. Andrejeva, Leningrad 1929. Poslední vydání: The Types of the Folktale.
A Classification and Bibliography Antti Aarne's Verzeichnis der Märchentypen
(FFC č. 3). Translated and enlarged by S. Thompson, Folklore Fellows Communications, č. 184.
10 Soupis prací této školy, vycházejících pod společným názvem Folklore Fellows Communications (FFC), je podán v 1. čísle časopisu Chudožestvennyj folklor ve stati N. P. Andrejeva.
11 V celém textu je užito číslování pohádek podle posledního vydání sborníku Narodnyje russkije skazki A. N. Afanasjeva 1-3, Moskva 1958. Viz též str. 29.
(Pozn. k 2. ruskému vydání.)
12 Viz N. P. Andrejev, Sistema Aarne i katalogizacia russkich skazok, Obzor rabot Skazočnoj komissii za 1924-25 g. g. Týž chystá překlad Aarneho rejstříku přizpůsobený ruskému materiálu.
13 A. I. Nikiforov, Skazočnyje materialy Zaonež'ja, sobrannyje v 1926 godu, Obzor rabot Skazočnoj komissii za 1926 g., Leningrad 1927.
14 Naše základní teze mohou být ještě ověřeny na následujících klasifikacích: O. Miller, Opyt istoričeskogo obozrenija russkoj slovesnosti, 2. vyd., Sankt Peterburg 1865, a 34-oje prisuždenije Demidovskich nagrad, 1866; J. G. v. Hahn, Griechische und albanesische Märchen, Leipzig 1864; G. L. Gomme, The Handbook of Folklore, London 1890; P. V. Vladimirov, Vvedenije v istoriju russkoj slovesnosti, Kijev 1896; A. M. Smirnov, Sistematičeskij ukazateľ tem i variantov russkich narodnych skazok, Izv. Otdela russkogo jazyka i slovesnosti Akademii nauk, 16, 4; 17, 3; 19, 4; Viz též A. Christensen, Motif et théme. Plan d'un dictionnaire des motifs de contes populaires, de legendes et de fables, Folklore Fellows Communications, č. 59, Helsinki 1925.
15 A. N. Veselovskij, Poetika sjužetov, Sobranije sočinenij ser. 1 (Poetika), díl II, sv. 1, Sankt Peterburg 1913, str. 1-133.
16 Volkovova osudná chyba: "Pohádkový syžet je onou konstantní jednotkou, z níž jedině lze při zkoumání pohádky vycházet." (Skazka, str. 5) Naše odpověď: syžet není jednotka, ale komplex, není,konstantní, nýbrž variabilní, a při zkoumání pohádky z něho vycházet nelze.
17 J. Bédier, Les fabliaux, Paris 1893.
18 Srv. S. F. Oľdenburg, Fablo vostočnogo proischoždenija, Žurnal Ministerstva narodnogo prosveščenija 345, 1903, č. 4, odd. 2, str. 217-238; zde je podáno podrobnější hodnocení Bédierových postupů.
19 V. Šklovskij, Teorie prózy (1925), Praha 1948, str. 28 n.
20 V tisku je studie A. I. Nikoforova, K voprosu o morfologičeskom izučenii narodnoj skazki, Sbornik statej v česť akademika A. I. Sobolevskogo, Leningrad 1928, str. 172-178.
21 Srv. recenze: R. Šor, Pečať i revoljucija 1924, č. 5; S. Savčenko, Etnografičnyj vestnik 1925, č. 1; A. I. Nikiforov, Izvestija Otdela russkogo jazyka i literatury Akademii nauk 31, 1926, str. 367.
22 Viz. E. Hoffmann-Krayer, Volkskunde. Bibliographie für das Jahr 1917, Strassburg 1917, für das Jahr 1918, Berlin-Leipzig 1920, für das Jahr 1919, tamt. 1922. Bohatý materiál je v přehledech v Zeitschrift des Vereins für Volkskunde.
23 Nejdůležitější obecná literatura o pohádce: W. A. Clouston, Popular tales and fictions, their migrations and transformations, London 1887; V. F. Miller, Vsemirnaja skazka v kuľturno-istoričeskom osveščenii, Russkaja mysľ 1893, 11; R. Koehler, Aufsätze über Märchen und Volkslieder, Berlin 1894; M. J. Chalanskij, Skazki, Istorija russkoj literatury 1, sv. 2, kap. 6, Moskva 1908; A. Thimme, Das Märchen, Leipzig 1909; A. van Gennep, La formation des legendes, Paris 1910; F. v. d. Leyden, Das Märchen, 2. vyd. 1917; K. Spiess, Das deutsche Volksmärchen, Leipzig-Berlin 1917; S. F. Oľdenburg, Stranstvovanije skazki, Vostok č. 4; G. Huet, Les contes populaires, Paris 1923.